Podhradní mlýn ve Smidarech

Tento mlýn na Cidlině byl založen vrchností někdy na přelomu 15. a 16. století, i když můžeme uvažovat, že byl ještě staršího původu, a od té doby se často měnila jeho pojmenování (Zámecký, Podhrad, Podhradní, Na Podhradě; lidově i jako Podrad), stejně tak i jeho nájemci. V roce 1622 byl mlýn spolu s dalším majetkem zabaven Janu Zylvarovi rytíři ze Zylveršteina a Pilníkova na Žírči, Domaslavicích a Smidarech. 8. července 1622 ho získala Marie Majdalena Trčková z Lípy a ta ho spolu se Smidary postoupila Albrechtu z Valdštejna, po jehož vraždě se majitelé panství často střídali. O ranější historii Podhradního mlýna můžeme nalézt větší zmínku v „Pamětech městečka Smidar nad Cidlinou“ od Václava Šráma:

„Na mlýně „Podhradu“ hospodařil v polovici věku 17. Kryštof Martin, jenž r. 1651 pojal za manželku Barboru, dceru po dobré paměti Janu Fadmrechtovi, sousedu městečka Smidar (53). Po něm byl na mlýně tom Jan Buryán a po tomto Jan Brykcí, též Bryxa, Brychta řečený.

„Slovutný muž Jan Brykcí, v ty časy mlynář mlýna při městečku Smidarech Podhradního, předstoupil l. P. 1671 v den sv. Isidora (4. února) před purkmistra a konšely městečka Smidar se vší náležitou uctivostí, přednášeje zadání manželské, kteréž se stalo v městečku Smidařích nad Cidlinou v domě Jana Rychtera u přítomnosti Jana Baudyše, koláře a Jana, mlynáře sloupenského, se strany ženicha; Jana Serafína, t. č. purkmistra, Martina Košátka, Kryštofa Vorla, sousedů městečka Smidar se strany nevěsty; žádaje, aby ty smluvy svatební do knih městských pro budoucí pamět k zapsání přišly“ (54).

Brykcí, jsa vdovcem, pojal za manželku Alžbětu, dceru po Matěji Šarfovi, sousedu a ji za plnomocnou hospodyni nade vším svým jměním zmocnil; jen synu Francovi z předešlé manželky na gruntu Adama Krčňáčka a Jana Pyšle „co by po neb. matce jeho nápadu a spravedlnosti se vynalézti mohlo“, odkazuje a odevzdává a mimo to „až by syn Franc k oženění přišel, z lásky otcovské krávu jemu odvésti připovídá.“ - Nevěsta Alžběta, jako již manželka, se vším „co jest jí koliv Pán Bůh požehnati ráčil, a kdekoliv spravedlnost vyptati a vyhledati by se mohla, manželu svému se zadává, ničeho sobě ani žádnému nevymiňujíc a neodkazujíc, aby on, jako manžel její, nade vším jejím a ona též nad jeho vším právo a spravedlnost měla“ (55).

Po Brykcím byl tu mlynářem Tobiáš Paclt, jenž roku 1674 zemřel; po něm Jan Šubrt, prve mlynář v Chotělicích. Za Šubrta mlýn vyhořel dne 25. února r. 1689. Šubrt zemřel r. 1708 ve věku 80 let.“

V letech 1705-1714 byl zdejším mlynářem Jan Klauz, který měl rozpory s červeněvským mlynářem Adamem Šubrtem. Po něm tu působil Jiří Slavík, jenž v roce 1722 koupil kus obecního pozemku pro výstavbu stodoly za 10 kop a 6 krejcarů úroku, roku 1728 přikoupil místo pro zahradu za 12 kop a 26 krejcarů úroku a zemřel v roce 1746. Tehdy převzal jeho živnost stejnojmenný syn. Roku 1758 byl podhradským mlynářem Jan Liška, který byl přijat v městečku za souseda v roce 1769, aby mohl ve Smidarech provozovat krupařství. Zemřel roku 1791, ale mlynářství zanechal již dávno předtím. Po mlynáři Liškovi tu působil Jan Matějka, jenž mlýn v roce 1775 postoupil za tržní cenu 2 000 zlatých své dceři Teresii, která se provdala za Františka Havelku. Podle některých pramenů zakoupil mlýn od vrchnosti Jan Matějka, ale ještě roku 1785 byl veden podhradní mlynář jako panský sloužící, takže k jeho zakoupení muselo dojít později. V témže roce náležela ke mlýnu čp. 7 rovněž zahrada o výměře 956 čtverečných sáhů.

Teresie Havelková zemřela 12. května 1799 bez testamentu a zanechala po sobě jediného 9letého syna Aloise, jenž po matce mlýn zdědil, neboť otec František se opětovně oženil a tím ztratil dědičný podíl. Mlýn byl roku 1799 odhadnut na 5 025 zlatých a 17 krejcarů a jeho inventář na 618 zlatých a 18 krejcarů. Za nezletilého syna hospodařil otec František Havelka, který zemřel v roce 1801. Z dalších nájemců mlýna jmenujme: roku 1804 Antonína Velimského, v roce 1806 Josefa Buchtu a roku 1811 Jana Řeháka. V letech 1817-1824 měl mlýn Antonín Kobrč, jenž nakonec ujal mlýn Medříč. Po něm následoval v roce 1824 Josef Hloušek, roku 1833 František Rolc (v indikační skice stabilního katastru z roku 1842 uveden jako Franz Roltz), po něm syn František Rolc, následně v roce 1864 Václav Motejl a po něm roku 1912 Karel Matys. Za 1. světové války mlel lidem načerno Václav Matys a obilí hned vyměňoval za mouku. Roku 1917 byl vybudován nový splav. V roce 1930 vlastnil mlýn Eduard Matys, který byl roku 1920 jedním z těch, jež podali řadu protestů proti elektrifikaci obce a v roce 1934 vyčistil koryto Cidliny, a roku 1939 byl mlýn v rukou Loty Matysové.

V téže době se objevil mlýn a jeho správce rovněž na stránkách tisku, který informoval o soudních stáních s ním, jež nakonec skončily až u Nejvyššího správního soudu. Šlo o to, že na trestní oznámení státní vodoprávní úřad 1. stolice nálezem 7. března 1933 ústně prohlášeným odsoudil Václava Matyse, mlynáře v Červeněvsi, pro přestupek § 17 vod. zákona spáchaný tím, že jako správce mlýna „Podhrad“ ve Smidarech ve dnech 24. až 28. července 1932 dal táhnouti stavidla u tohoto mlýna k provedení srážky na Cidlině k cíli stavby mostu v Červeněvsi, podle § 71 vod. zákona k peněžité pokutě 50 Kč, příp. k vězení 5 dnů; spoluobviněné Jiřího Matyse v Červeněvsi a podhradského stárka Jindřicha Čížka, vinnými neuznal. Mlynář Matys se proti rozhodnutí odvolal a bylo mu dáno za pravdu, takže zemský úřad zrušil výrok ze 7. března 1933, a to z toho důvodu, že neshledal skutkovou podstatu přestupku předpisů vodního zákona, neboť vodní právo Václava Matyse spočívalo v podstatě v tom, že směl z veřejné řeky přivádět určité množství vody zadržené ve svém přirozeném toku stavidlovým jezem do umělého náhona mlýnského k využití na svém vodním díle. Následně byla k výše jmenované soudní instanci podána žaloba velkostatkáře a starosty města Baltazara Bártla a Marie Bártlové proti rozhodnutí zemského úřadu v Praze z 11. prosince 1933 o přestoupení vodního zákona, protože zúčastněná strana disponovala vodou za účelem ulehčení stavby mostu v Červeněvsi, tedy pro účel cizí, a tím překročila meze svého oprávnění, k čemuž podle §§ 15 a 17 vod. zákona byla by měla zapotřebí nového vodoprávního konsensu. Konečný nález ohledně tohoto případu je pak datován 20. lednem 1937 a v podstatě dal za pravdu rozhodnutím jmenovaných státních úřadů, u nichž neshledal, že by jejich rozhodnutí odporovalo ustanovením platných zákonů.

Podle obecní kroniky byl posledním majitelem funkčního mlýna František Liška. Od poválečného zrušení výroby sloužil objekt k různým skladovacím účelům a k bydlení a mlýnská nádržka jako koupaliště a zdroj vody pro případ požáru, k jejíž úpravě došlo např. v roce 1979. Dnes nese mlýn čp. 7 a jeho přístavba čp. 217. Obě tyto nemovitosti jsou v majetku Ivy Liškové ze Smidar a Jany Zámečníkové z Nového Bydžova. Více o tomto mlýně lze najít na tomto webovém odkaze: https://www.vodnimlyny.cz/pl/mlyny/estates/detail/2022-matysuv-zamecky-mlyn-podhrad.