Na Bahnech

Tato lokalita mezi Libišany, Praskačkou a Pohřebačkou bývala již od středověku známá svými hlubokými lesy, v nichž se ukrývala velká rašeliniště, dříve se táhnoucí mnohem dále než dnes. Odtud se jí říkávalo "na bahniech velikých", protože tato rašeliniště byla hluboká na 3 m a mezi rašelinou byly ukryty zetlelé kmeny dubů, jilmů a olší, zvláště u Podůlšan. V urbáři z období po roce 1494 se uvádí, že tyto lesy hájili hajní z Pohřebačky a z Libišan. Z těchto lesů se mohlo prodávat za 55 kop grošů, když by byla zima tvrdá, mohli lidé s vozy na bahna a jim se mohlo prodat dřeva ještě za více než uvedenou sumu. Vedle toho se zde necházely pastviny (z každého koně nebo krávy se platil 1 věrtel ovsa a 1 slepice) a řada čihadel. Na mýtinách se pěstovalo obilí, což víme z toho, že oves, který byl zde sklizen, musel být odveden vrchnosti. Olšina u Pohřebačky byla naopak z většiny vykácena, aby mohla být postavena hráz, jejímž úkolem bylo ochránit zdejší pole před rozvodněným Labem.

Právě zde se dobývala rašelina k výrobě paliva, tzv. borek, což se změnilo se založením lázní v Bohdanči v roce 1897, pro něž pak byla určena veškerá libišanská rašelina. Na jejich vzniku měl největší zásluhu tamní statkář Jan Veselý, který jako předseda vodního družstva pro regulaci Rajské struhu povolal Ing. Františka Šantrůčka k prostudování okolí tohoto toku. Právě on ho upozornil na ladem ležící ložiska rašeliny u Libišan, jež měl najaty od pražské Svatováclavské záložny rolník Motl, který z vytěžené rašeliny dělal cihly a po jejich důkladném vysušení je prodával jako palivo. Protože však tato živnost mnoho neprosperovala a nebyl tak řádně placen nájem, pronajal si uvedené pozemky na 12 let Jan Veselý, aby je roku 1896 koupil za 27 000 K, protože ho Ing. Šantrůček upozornil na to, že se libišanská rašelina dá použít na slatinné koupele pro revmatiky, a to byl právě počátek bohdanečských lázní, kam se v roce 1903 dovážela libišanská rašelina ze dvojice luk o ploše 44 jiter a 154 čtverečných sáhů a 21 jiter a 1 240 čtverečných sáhů. Toto rašeliniště mělo neckovitý tvar, na okrajích byla vrstva rašeliny hluboká 0,7 m a uprostřed až 3 m. Jak se tehdy rašelina těžila, to si můžeme přečíst ze článku, jenž vyšel ve vlastivědném sborníku "Krajem Pernštýnův" v listopadu 1920:

"Ložiska rašelinná u Libišan.

Od Podůlšan k Opatovicům podél Libišan až po silnici, vedoucí k Pohřebačce, táhnou se v šířce asi 700 m louky se spodním bohatým ložiskem rašeliny, jíž se užívá k účelům léčebným v nedalekých lázních bohdanečských. V libišanském katastru byla rašelina na 100 korcích půdy (= 28 ha 77 a), místy malé hloubky dva až tři m. Před 40 lety obec Libišany přenechala právo rašeliny dobývati na korci za 200 zl. Za války zdejší obce dobývaly též rašeliny, aby jí nahradily jiné topivo. Dobře usušená hoří skoro jako hnědé uhlí, ovšem ne každá. Některá obsahuje mnoho zemitých látek a zanechává proto mnoho popela.

V Libišanech se dobývá rašelina takto: Když se odkryje na části louky vrstva drnu asi 20 cm silného, přistaví se k ní stroj, vynalezený v Holandsku; jím spustí se do bažiny koš s ostrými noži, jenž se zařízne 70 cm do rašeliny a pomocí kola se stlačí ještě trochu níže. Když je vyříznut špalek rašeliny v pravé míře, zatáhne se za provaz, vedoucí k noži dole, a ten rašelinu odřízne. Pak se točí kolem opačně a koš se špalkem rašeliny se vynáší nad vodu. Tam jej dělník vyklopí, načež strojem se pracuje znova. Jiný dělník odbírá rašelinu, vyklopenou na stůl. Odváží ji na příhodné místo, do kůlny. Tam se špalky rozkrájejí na drobné cihly a vysouší, poněvadž obsahují mnoho vody.

V některých částech, kde rašelinná vrstva je silná, dobývají až tři špalky (velikosti 30x30x80 cm) z téhož místa. Vybraná místa, dolíky, zarůstají rákosím a třtinou. V nich mají svá hnízda divoké kachny, lysky a bukači, v některých se koupává mládež z okolních vesnic.

Ale slatina libišanská je ještě jinak zajímavá. R. 1912-1914 narazili dělníci při dobývání rašeliny na kusy dřev, jimž pak zvláštní pozornost věnoval tamní učitel Frant. Půlpán. O nich soudí znalci, že jsou zbytky kolových staveb ze dřeva březového a olšového, dosud málo porušeného, jehož kůra zůstala téměř nezměněna. Také byly nalezeny zbytky lávek, vedoucích k chyším nákolců; chyše byly asi z dřevěných trámců, mezi nimiž skuliny byly vymazány jílem, střecha z proutí a rákosí. Blíže kolů nalezeny též kousky dřevěného uhlí, různé střípky i bronzový kroužek. Později obyvatelé chyší na bahništích si vyhledali místa vhodnější a boudy jejich zpustly, ztrouchnivěly, až se ztratily nadobro.

Trvalejší upomínku na zdejší předhistorické obyvatele, sídlící na močálech neb výše na pevné půdě, máme v nalezených tu kamenných, zvláště pazourkových nástrojích (mlaty, nožíky, pilky, šipky, sekyry a j.), jež chová ve své sbírce říd. učitel F. Půlpán ve Vysoké u Holic.

Frant. Vosyka, rolník, Libišany čís. 28."

Výše citovaný článek ukazuje to, že tato lokalita byla dříve vyhledávána archeology, protože toho času se jednalo o velmi významný nález, i když již v 18. století bylo několikrát zmíněno to, že se v těchto místech nacházela řada různých předmětů. Některé však pocházely z pozdějších období, neboť tato místa kolikrát sloužila za úkryt obyvatelstvu v letech válek a nepokojů. Ohledně původu všech nálezů docházelo rovněž k rozporům, což bylo též následkem toho, že v roce 1913 nedošlo k plánovanému výzkumu Národního muzea v Praze a naleziště bylo zničeno. Karel Buchtela zařadil většinu dochovaných nálezů do eneolitu, Emanuel Šimek se zdržel je jakkoliv datovat a Albín Stocký došel spolu s prof. Bohumilem Němcem a Karlem Buchtelou k závěru, že jde o nejmladší dobu bronzovou nebo počátek doby železné. Ke slezské kultuře ji zařadil Josef Schránil, částečně k neolitu Jaroslav Böhm a Miloš Šolle rozčlenil nálezy do dvou skupin - do eneolitu (hlazené nástroje a štípanou industrii) a slezskoplatěnické kultury (keramické střepy; není to nic divného, neboť v místech, kde se říká "Na průhoně", bylo doloženo další slezskoplatěnické sídliště). Vít Vokolek pak zařadil vše do období kultury nálevkovitých pohárů. S tím však nesouhlasí zase Miloš Hlava ve svém obsáhlém článku "O objevu nákolní osady v Libišanech (okr. Pardubice)" z roku 2017 a tak bychom mohli pokračovat, takže skutečný původ libišanských nálezů zůstává stále tím, co naše archeology rozděluje. Ne nadarmo tak bylo libišanské naleziště zařazeno do knihy s přiléhavým názvem "Slepé uličky archeologie" od Karla Sklenáře.

Zajímavým místem zůstala tato lokalita i dnes, a to zejména z přírodního hlediska. Nalezneme zde typickou ostřicovo-rákosovou vegetaci polabských slatin včetně několika zatopených dolíků po těžbě slatiny a při jejích návštěvách během všech období roku můžeme narazit na řadu pozoruhodných věcí, ať z oblasti fauny, tak flóry, např. se tu vyskytuje vzácná ostřice plstnatá, jíž tu před mnoha lety zaznamenal již Antonín Hansgirg, i když za něj zde byla mnohem hojnější než dnes.