Radíkovice

Tato obec s protáhlou návsí měla obdržet svůj název podle toho, že zde žili moudří lidé, kteří si dovedli ve všem dobře poradit, alespoň podle Františka Ladislava Sála a jeho knihy „Pohádky, pověsti a národní písně Královéhradeckého kraje. Díl I.“ Jiné zdroje pokládají za pravděpodobnější to, že ves založil bájný Radík, což zmiňuje rovněž dílo prof. Antonína Profouse „Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. III. Díl. M-Ř“:

„3. Radikovice (lid. v Radikovicích, do Radikovic), ves 5 km jv. od Nechanic: 1365 in Radikowicz totam villam cum parte dominii Horzicz, RT. I, 432; 1398 in districtu Grecensi iuxta villam Radicowicz, AČ. 31/155 č. 58; 1406 Hinco de Hradicowicz armiger litigans cum plebano in Hradek, SA. V, 294; 1407 Joh. et Hinco fratres, armigeri de Radicowicz, t. VI, 86.

Jm. R. = ves lidí Radíkových (v. Radíč).“

Již ve 14. století se tu nacházela tvrz. V roce 1365 zemřel Jakuš z Hořic a Radíkovice připadly jeho synům Svatomíru a Hynkovi, přičemž se tehdy staly centrem celého tohoto zboží. Po Hynkově smrti roku 1395 se stali majiteli panství jeho synové Hynek, Domorád a Jan z Radíkovic. V roce 1407 bylo rozhodnuto, aby Jan a Hynek z Radíkovic z tamního polužního dvora odváděli hrádeckému plebánu 3 korce žita a 3 ovsa ročně, a kdyby opuštěné selské grunty „pro sebe vzdělávali“, měli z nich odvádět selské desátky jako jiní sousedé. Později radíkovické zboží náleželo pouze Janovi, který v roce 1415 prodal panství Janu z Kounic a Jarkovi z Dohaliček. Před husitskými válkami byly o panství vedeny spory. Později zde sídlili Mikuláš a Jan Radíkovští z Hrádku. Ve 2. polovině 15. století se stal majitelem Radíkovic Jan Bořek z Lukavce a jeho manželka Machna, rozená z Hustířan, po nich Kateřina z Mnichova. V roce 1457 koupil panství Jakub Všerubský ze Všerub a po smrti jeho syna Jana roku 1465 panství získal Martin Bořek z Hrádku a v letech 1505-1514 vlastnil panství jeho potomek Martin. Poté panství patřilo bratřím Petru a Hamzovi ze Zábědovic, kteří panství 5. června 1528 prodaly městu Hradci Králové (po shoření desk zemských byla smlouva opět vložena do nových desk 28. února 1542). Tehdy již zdejší tvrz neexistovala, protože nebyla zmíněna ve výčtu prodávaného majetku. Panství bylo již roku 1547 zabaveno městu Hradec Králové kvůli jeho účasti v povstání proti Ferdinandovi I. a prodáno Janu z Pernštejna, který ho obratem v roce 1548 prodal Bernardovi Jestřibskému z Rýzmburka. Jeho syn Jan jižně od původní tvrze postavil novou tvrz. Opět nevíme, kdy se tak stalo. Muselo k tomu však dojít před rokem 1578, kdy zdědil Radíkovice jeho syn Karel. Ty mu byly zabaveny za účast ve stavovském povstání v roce 1622. Následujícího roku panství vlastnila Alžběta Vchynská z Vchynic. Její syn Jan Oktavián Kinský ho v roce 1644 prodal Jetřichu Myškovi ze Žlunic. Během třicetileté války bylo panství několikrát vypleněno, ale tvrz nedošla vážnější újmy. Po Jetřichově úmrtí roku 1680 zdědili radíkovické panství jeho synové, ale museli ho záhy pro dluhy prodat. Poté došlo k častému střídání majitelů Radíkovic. Počátkem 18. století držel panství Ferdinand Jindřich Dobřenský na Chvalkovicích. Po jeho smrti panství zdědil Karel Ferdinand Dobřenský z Dobřenic a po něm jeho syn František Karel Dobřenský z Dobřenic. V roce 1729 se tajně vystěhovali do Saska 2 bratři Šramové s rodinami a svými sestrami. Když potom roku 1732 navštívily sestry Alžběta a Magdalena svou babičku v Radíkovicích, byly zadrženy v Turnově a předány k potrestání k bydžovskému soudu. Zde byly drženy 1,5 roku v žaláři a poté byly apelačním rozsudkem odsouzeny k jednoroční práci obecní, přičemž vrchností jim byly dávány pouze 4 krejcary na výživu a na radu jezuity P. Františka Mateřovského od bydžovského magistrátu jim byl tento obnos snížen na polovinu. Přes to všechno setrvaly obě dívky při své víře a neobrátily se ke katolictví ani po 20 ranách karabáčem, jež obdržely na rozkaz již zmíněného jezuity kvůli tomu, že ve vězení nechtěly pokleknout, když se v kostele dávalo znamení k pozdvihování. Jedné z nich se podařilo uprchnout 9. září 1734, o osudu druhé nám prameny nic nezanechaly. V roce 1753 bylo panství prodáno Arnoštovi Quidovi hraběti z Harrachu a ve výčtu majetku byla nová tvrz zmíněna jako pustá a později se o ní již neobjevila žádná zmínka. Součástí panství Harrachů zůstaly Radíkovice až do zrušení poddanství a zavedení prozatímního zřízení obecního. Roku 1839 byl postaven nový dřevěný kříž s plechovou postavou ukřižovaného Ježíše Krista, který vyšel na 100 zl. a 42 kr. V roce 1841 se vyměřovala silnice k Homyli. O 2 roky později bylo v obci 34 domů a 232 obyvatel.

Roku 1849 se staly Radíkovice samostatnou politickou obcí. Posledním rychtářem a prvním starostou byl Václav Novák. Za prusko-rakouské války v roce 1866 stála v obci 1 jízdní polní stráž a následně i zde došlo k bojům. Roku 1868 došlo k epidemii úplavice. Ta se tehdy ukázala též v Těchlovicích a na Probluzi. V roce 1874 byla v obci Hrádek postavena škola pro děti ze vsí Radostov, Radíkovice, Jehlice a Hrádek. Do té doby chodily děti z Radíkovic do Libčan. 9. května 1875 shořela střecha stavení čp. 33. 29. dubna 1879 vyhořelo hospodářství Antonína Gregora. Roku 1890 žilo v obci 220 obyvatel ve 36 domech a v roce 1910 měla obec 217 obyvatel v 37 domech. 30. listopadu 1895 vyhořela stodola Josefa Ledvinky se vším obilím, pící a hospodářskými stroji. Škoda činila přes 2 300 zl., pojištěn byl pouze na 560 zl. 22. listopadu 1895 Františka Nováková sušila v troubě len, odskočila si ven a při následném požáru se její mladší dítě udusilo a z poloviny bylo spáleno a druhé utrpělo těžké popáleniny. 12. ledna 1896 shořela stodola sadovského dvora, v níž měl rolník Václav Drnek složené žito v ceně 800 zl., hajný Zámečník a rolník Cihlář slámu a nářadí ve stejné hodnotě. Nikdo z nich nebyl pojištěn, pouze velkostatku byla škoda ve výši 1 000 zl. kryta pojištěním. V roce 1899 podepsal obecní výbor v čele se starostou Josefem Mejstříkem protest proti zrušení jazykových nařízení. Na Velký pátek v dubnu 1901 vyhořela usedlost Václava Drnka a při tomto požáru se těchlovický hasič Šanda vrhl do hořícího špýcharu, odkud vynesl dvojici dětí a hned poté se budova za ním sesula. V roce 1907 bylo odmítnuto subvencování zdejšího družstevního podniku. 19. června 1909 bylo vymazáno z rejstříku společenstev Rolnické družstvo pro zpracování a prodej zemědělských plodin. V roce 1913 se ustavil SDH. Z front 1. světové války se nevrátilo několik mužů, např. Václav Kalousek, Josef Matějka, Václav Matějka, v Libčanech bydlící Josef Rybář a ve Stračově žijící Václav Zámečník.

V roce 1920 se ustavila místní skupina Republikánského dorostu. O rok později zde žilo 228 obyvatel ve 38 domech. Roku 1923 přikročili zdejší rolníci, když se předtím staré nájmy panských pozemků dostaly do vlastnictví drobných zemědělců, k melioračním a regulačním pracím. V roce 1924 byl meliorační podnik zdejšího vodního družstva, rozpočtený na 911 460 Kč, obdržel státní a zemský příspěvek. 23. května 1926 bylo v obci uspořádáno okrskové cvičení I. okrsku hasičské župy nechanické. 26. října 1932 vypukl oheň u obchodníka Františka Jahůdky. V roce 1935 obdržel hostinskou a výčepní koncesi pro čp. 20 Václav Andres. 20. března 1935 vypukl požár v domě obchodníka smíšeným zbožím a hostinského Františka Klofery, který zničil krovy a různé hospodářské nářadí. O 2 roky později bylo rozhodnuto, aby nově vybudovaná silnice do Libčan byla převzata do správy okresu. Roku 1940 založil SDH svůj divadelní odbor, vedle něhož zde hrálo i Mladé Národní souručenství. Během německé okupace nesla obec pojmenování Radikowitz. Roku 1957 došlo k založení JZD, které v roce 1962 změnilo název na JZD Mezilesí Radíkovice a k 1. lednu 1974 bylo připojeno k JZD Libčany. Roku 1968 byl ustaven místní výbor ČSSŽ. 20. prosince 1972 shořela zemědělská usedlost, v níž bylo uskladněno seno. 23. února 1980 rozbil vandal skleněnou výplň dveří u prodejny potravin. 1. července 1985 byly Radíkovice připojeny k Libčanům, od nichž se odtrhly k 1. lednu 1992. V roce 1993 došlo k rekonstrukci elektrické sítě. Roku 1994 byla opravena zdejší hospoda a v obci zůstala umístěna telefonní budka a o rok později dokončena rekonstrukce veřejného osvětlení a rozhlasu, výstavba kanalizace a bylo přikročeno k úpravě víceúčelové vodní nádrže. V letech 1998-2000 byl vybudován vodovod a plynovod. 13. května 2003 získaly Radíkovice obecní znak a vlajku. V září 2010 byl zkolaudován Multifunkční dům, který byl zrealizován s podporou fondů EU. V letech 2021-2022 bylo vybudováno víceúčelové hřiště a v roce 2023 došlo k opravě mostu přes Radostovský potok.

Na pravém břehu Radíkovického potoka v severozápadní části obce vpravo od silnice do Nechanic u čp. 7 a bývalého poplužního dvora se nachází v poloze „Na valech“ v červnu 1908 Josefem Ladislavem Píčem prozkoumaný areál původní vodní tvrze, z níž pochází řada středověkých nálezů, zejména keramika a zlomky kachlů z 15.-16. století, prejzy a mazanice. V roce 1923 však byl pahorek tvrziště narušen odvozem hlíny, takže intaktně byla zachována pouze východní část tvrziště. Kromě areálu tvrziště s pozůstatky vodního příkopu na severozápadním okraji obce můžeme mezi zdejší pamětihodnosti ještě zařadit: sochu Madony s dítětem na kamenném podstavci v centru obce; kamenný kříž z roku 1883 v jižní části obce, který vyrostl na místě svých 2 dřevěných předchůdců; dřevěnou zvonici, jež byla roku 2005 obnovena u příležitosti 1. setkání rodáků a přátel obce Radíkovice; pískovcovou stélu, která nese erb udělený obci společně s praporem ve východní části Radíkovic. Nejvýznamnějšími místními rodáky jsou: učitel František Fink (* 4. října 1853 Radíkovice), který působil v letech 1872-1873 ve Stračově, v letech 1873-1876 v Roudnici, v letech 1876-1878 v Kratonohách a od roku 1878 v Hlinsku; komunistický funkcionář, rudoarmějec, publicista a novinář František Koza-Permský (17. února 1896 Radikovice - 1. května 1942 Moskva, Rusko), který v letech 1920-1924 vedl list Pochodeň a od roku 1924 žil v SSSR; dělostřelec a řidič nákladního automobilu František Mrštík (14. listopadu 1914 Radíkovice - 25. srpna 1938 Dolní Lipka), jenž spadl při opevňovacích pracích pod vlak a na následky těžkých zranění zemřel.