Tvrz v Hrádku u Nechanic a pověst o ní tradovaná

Téměř každá ves v kraji mívala dříve nějakou tvrz, pokud zde nebylo vybudováno ještě něco většího v podobě hradu či zámku. Když se řekne Hrádek u Nechanic, tak si každý vzpomene na známý zámek, ale ten byl postaven teprve v letech 1839-1857 Františkem Arnoštem hrabětem z Harrachu jako reprezentační a letní sídlo jeho hraběcího rodu, a to na místě, kde dříve vůbec nic nestávalo, neboť tu býval pouze hluboký les, jenž byl v mnohém podobný těm dosud existujícím v okolí, i když tehdy ještě bez velké příměsi jehličnanů (smrků či borovic), které byly do naší krajiny sázeny až kolem poloviny 19. století v souvislosti s rozvojen zdejších pil. A tak musíme hledat původní hrádecké sídlo úplně jinde, neboť se podle všeho nacházelo v zahradě domu čp. 15. Zde bylo ještě ve 2. polovině 19. století vidět tvrziště s náspem. Když tu pak bylo kopáno, byla objevena část staré zdi a v ní velký kámen s nápisem, který se spolu s dalšími nálezy dostal do Kunčic.

Prvním známým majitelem hrádecké tvrze byl v roce 1377 Bořek z Hrádku. Po něm následovali: Ješek Halíř z Hrádku (1380), Jiřík a Neplach Haleřové (1390-1395), Jan Ušák z Hrádku (1413), Bořek z Hrádku (1434), Jan Hrádek z Hrádku (1440-1468) a Martin Hrádek z Hrádku (1440), jenž se kolem roku 1465 stal držitelem Radíkovic a zakladatelem Radíkovických z Hrádku. Poté do roku 1518 vládl na hrádecké tvrzi Martin Hamza ze Zábědovic a po jeho smrti bratr Petr ze Zábědovic, aby nakonec bylo toto zboží zakoupeno v roce 1528 městem Hradcem Králové a spojeno s kunčickým statkem. Tyto majetky byly městu roku 1547 císařem odňaty a prodány Janu z Pernštejna na Pardubicích. Po jeho smrti 8. září 1548 je zdědil syn Jaroslav z Pernštejna. Právě tehdy byla hrádecká tvrz již zmíněna jako pustá, z čehož si můžeme dovodit, že její konec nastal v souvislosti se spojením s kunčickým zbožím, kde bývala větší a reprezentativnější tvrz, z níž se stal později dokonce zámeček.

Podle tradované legendy však za jejím úpadkem stálo úplně něco jiného, když si dcery zdejšího vladyky nechtěly a nedokázaly získat srdce nápadníka a zemřely zde v osamění jen v doprovodu velkého množství koček, které nadmíru milovaly. Tato pověst byla mnohokrát literárně zpracována. Ze všech publikovaných verzí je nejlepší nejspíše ta, jež vyšla v knize "Pohádky, pověsti a národní písně Královéhradeckého kraje. Díl I.". Zde ji její autor František Ladislav Sál líčí takto:

"Kočičí Hrádek.

V malé tvrzce na vsi Hrádku, jejíž stopy podnes lze spatřiti na zahradě statku čís. 15*), bydlel rytířský otec se třemi dcerami.

*) Tvrziště tvoří pahorek 120 kroků v obvodě a 30 kroků v průměru; okolní val je 15 kroků široký a 4 m. vysoký. Hrádek (panství) drželi: 1377 Bořek z Hrádku, 1380 Ježek Haléř z Hrádku, 1390 bratři Jiřík a Neplach Haléřové, 1412 Matěj rec. Husek panoš z Babic, 1415 Zicko z Hrádku na Boře a Jan Ušák z Hrádku, 1434 Bořek z Hrádku, 1440-1468 Jan a Martin z Hrádku (okolo r. 1465 stal se Martin držitelem Radíkovic a tím i praotcem Radikovských z Hrádku), 1514 Martin Hamza ze Zábědovic, 1518 bratr Petr ze Zábědovic, 1528 město Hradec n. Labem, 1547 Jan z Pernštýna, 1548 Jaroslav z Pernštýna, 1623 Václav Vchynský z Vchynic a Tetova, 1626 Jan Oktavián hr. Vchynský z Vchynic, 1652 Jan Babtista Verdemon a po něm vdova Barbora Floriana Verdemonová, 1661 Jan Arnošt hr. Schafgotsch, 1695 Jan Arnošt Adolf hr. Schafgotsch, 1747 Václav Arnošt hr. Schafgotsch a po něm vdova Marie Anna hr. Sch. roz. Altanová, 1753 Václav Arnošt hr. Schafgotsch, 1764 Josef Vít hr. Schafgotsch, 1777 Marie Anna hr. Schafgotschová, 1778 Karel Hynek hr. Klary, 1792 Josef Hynek Rössler a po něm Josef Girtler rytíř z Kleebornu, 1832 František Arnošt hr. Harrach, 1861 Jan Nepom. hr. Harrach.

Tatík moudře hospodařil na mnoha polích, lukách i lesích a nastřádal dcerám ohromné bohatství, ale ty, ač byly snad krásnější než andělé, byly pyšné a náramně divné. O jejich kráse a bohatství mluvilo se po celých Čechách i za hranicemi, a nebylo divu, když každou chvíli zastavil před tvrzí rytíř s komonstvem, aby se ucházel o ruku některé dcery.

Otec přijal rytíře a pověděl, čím lze dcery vykoupiti. Nejstarší, že chce míti za muže siláka, který by v lese na vrše nad Nechanicemi vytrhl nejsilnější borovici a přinesl ji před tvrz. Druhá žádá od nápadníka, aby na koni jel "na hora" a z Krakonošovy zahrádky přinesl jí do večera zlatý květ štěstí; nejmladší uvolila se býti ženou toho, který v šachové hře nad ní zvítězí. Kdo nevytrhl a nepřinesl borovici, byl hradními psy vyhnán za hranice panství; který nedonesl zlatého květu, byl pacholky vhozen do rybníka; kdo prohrál, tomu rozbila princezna o hlavu šachovnici.

Přišlo mnoho rytířů siláků, jezdců na koni i bystrých hlav, ale každý odešel zahanben: vyštván psy, vymáchán v rybníce nebo s bolavou hlavou. Pohaněných rytířů přibývalo a hrádecké dcerky se jen pyšně usmívaly a čekaly stále na zázračného rytíře z pohádky.

Jednou přijel rytíř z Moravy, náramný silák, vytrhl nejsilnější borovici z hrádeckého lesa nad Nechanicemi a přinesl ji jako kytici před tvrz. Byla slavná svatba a rytíř odvezl si nejstarší dceru jako nevěstu na Moravu.

Po delším čase přijel jiný rytíř, Slovák, a vyhrál v šachu. Pohrdl však rukou nejmladší dcery, popadl šachovnici a jako mstitel pohaněných rytířů rozrazil ji o hlavu nejmladší princezny z hrádku; vsedl pak na koně a beze slova odejel.

To byla ovšem pro dceru i celou rodinu veliká pohana. Otec lítostí brzy zemřel a dcery osaměly. Od té doby nikdo více nepřišel, aby se ucházel o ruku stárnoucích panen, které se uzavíraly a na krok z tvrze nevycházely. Pro obveselení chovaly bílé, černé, mourovaté a trojbarevné kočky, jež musely býti dobře krmeny a ošetřovány. Koček přibývalo každým rokem, tak že jich po letech bylo všude plno. Sedaly na oknech, mezi dveřmi, po zdech a na věži, vůbec všude, kde se dalo. Ve dne spaly, v noci slídily a mňoukaly, že lidé v podhradí ani spáti nemohli. Nikdo nesměl se jich však ani dotknouti, ať dělaly cokoliv. Se starými pannami jedly i spaly, líhaly jim na klíně a lezly po ramenou.

Proto nazvána tvrz posměšně "Kočičím hrádkem".

Když lidé již dlouho nespatřili obyvatelek "Kočičího hrádku", bylo jim to divno; vnikli tudíž násilím dovnitř a nalezli obě sestry mrtvé. Pochovali je dle jejich přání v lese nad Nechanicemi do společného hrobu.

Protože se do tvrze pro spoustu koček nikomu nechtělo, zůstala opuštěna a pustla, až docela zanikla.*)

*) 1548 uvádí se hrádecká tvrz již jako pustá."

K této legendě se v mnoha verzích objevují ještě různá pokračování. Jedno z nich hovoří o tom, že pokud se najde muž čistého srdce, který nalezne jejich ostatky, dokáže si na obě panny vzpomenout, odpustit jim všechny chyby a pomodlit se za spásu jejich duší, tak tomu připadne jejich obrovské jmění, jež se kdesi v podzemí stále nalézá. Teprve pak se stanou jejich duše svobodné a budou moci vystoupat po mnoha staletích bezcílného pozemského putování vzhůru do nebeského ráje. Podle další verze by dokonce měly obživnout, svého zachránce udělat navždy šťastného a vše špatné světu dvojnásobně vynahradit.

Předělanou verzi tohoto příběhu nalezneme zmíněnou i v Sedláčkově obsáhlém díle "Hrady, zámky a tvrze království Českého", kde se v 5. díle píše: "Mezitím nacházel se Hrádek 13) v držení rodiny v Hradečtě rozvětvené, která měla na štítě půl šachovnice a jako klénot pannu, někdy i pannu se šachovnicí. Vypravovalo se o původu tohoto znaku takto: "Projížděl někdy cizí krajiny Slovák jménem Holub, dobrého sobě jména všudy vyhledávaje, tak že přijel i do kraje Mouřenínův. Tu byla dcera královská ve hře šachů tak vycvičena, že se proto i v mysli své podnesla a tomu, který s ní se hráti opovážil a nad ní nezvítězil, šachovnici o hlavu rozbíjela; a to již byla mnohým učinila. I chtě Holub štěstí pokusiti, vyptával se, jakou vezme odplatu, jestliže vyhraje. Dána mu odpověď, že již dávno na tom zůstáno, aby ten, kdož vyhrá, druhému šachovnici o hlavu dal. I dal se ve hru a maje štěstí po ruce, hru na panně šťastně obdržel a také hned nemnoho se rozmýšleje, pochytil šachovnici a ji panně o hlavu rozrazil. Pro příčinu tu dal mu za erb otec královny dotčené šachovnici na časy věčné a poručil mu nositi nad helmou pannu v bílé sukni se zavázanou hlavou, ana z koruny vychází a šachovnici v rukou drží. 1)

13) Podací kostelní náleželo arcijáhnům kraje Hradeckého.

1) Paprocký o st. ryt. 40."

Podle dochovaných nálezů vznikla tvrz na místě pohanského popelnicového pohřebiště, protože tam byla objevena koncem 19. století řada popelnic a střepů z nich. Přestože došlo k řadě zemních úprav, nikomu se nepodařilo najít nějaké výraznější stopy po jejím osídlení. Znamená to tedy, že před jejím opuštěním bylo odtud vše odvezeno jinam. Stejně tak neměl nikdo štěstí, že by objevil onen bájný poklad či pozůstatky pyšných panen, i když mnozí v tyto pověsti věřili ještě v 19. století, tak byla zažitá mezi zdejším lidem pověrčivost, mnohdy naroubovaná na bohabojnost a podporovaná některými kněžími, kteří tak měli větší moc nad bytím svých farníků než jim příslušelo.