Fara v Osicích

Zda stávala původní fara, zmiňovaná již v roce 1350, na místě této současné budovy, o tom nemáme jisté zprávy. Některé prameny hovoří o tom, že fara byla umístěna vždy na stejném místě, jiné zdroje píší, že fara byla původně mnohem blížeji kostelu. Můžeme si tedy vybrat, čemu dáme přednost. S jistotou můžeme pouze říci, že byla dřevěná a podací právo míval do roku 1421 opatovický benediktinský klášter a známe rovněž po jménech některé místní faráře. V roce 1364 byl zdejším plebánem Jan, jehož nástupce Fabian si již roku 1365 směnil osickou faru za holohlavskou. Z Holohlav sem přišel v roce 1366 farář Machariáš (též psán i jako Zachariáš), který se stal nejen osickým farářem, ale působil rovněž jako královéhradecký děkan. Roku 1374 byl vystřídán přistoupimským farářem Vlastiborem, jenž tu působil 6 let. V roce 1403 povolil papež inkorporaci kostela k opatovickému klášteru. Posledním známým farářem byl člen opatovického řádového konventu Vojtěch, o němž jsou zmínky z roku 1420. Za husitských válek byla fara opuštěna. Nevíme však, zda byla jen pustá, či byla husitskými přívrženci zničena.

Protože tu však po ukončení husitských válek sloužili kněží podobojí a na ně navazující evangeličtí kazatelé, můžeme usuzovat, že fara byla pouze pustá a v mírové době došlo k její obnově. Ještě v roce 1615 držel osickou faru kněz Václav Kminský, jenž podle všeho náležel též ke kněžím podobojí. Roku 1624 byl poslední kněz podobojí z Osic vypuzen a fara i kostel zůstaly bez svého správce. Tím se stal následně ždánický farář Silverius Mazurkowicz (psán i česky jako Mazurkovič), který však sídlil až na faře v Přelouči, neboť ždánická fara byla tak zpustlá, že v ní nemohl přebývat. Podle zprávy generální komise o stavu a způsobu kostelů v chrudimském kraji a zvláště far a jejich důchodů na pardubickém královském komorním panství z 28. července 1650 byla fara s kostelem Nanebevzetí Panny Marie „na ten čas pustá a bez faráře“. Při ní bývalo předtím desátku 76 korců 2 věrtele žita, 22 korců 3 věrtele ječmene a 81 korců 3 věrtele ovsa, který však již 10 let osadníci neodváděli, ale jen malé množství obilí dávali ždánickému faráři, jenž jim během tohoto desetiletí konal 3x do roka služby Boží. Při faře bylo navíc téměř 36 korců ladem ležících kněžských rolí a neužívaná luka, z nichž se dříve sklízelo kolem 4 vozů sena. Kdyby byla fara tehdy osazena, sešlo by se ještě navíc na 90 korců různého obilí, které bylo rovněž součástí desátku.

Osičtí obyvatelé se však nehodlali smířit s tím, že nemají vlastního faráře, a tak mnohokrát žádali o obsazení zdejší fary, k níž by mohly být přifařeny i Staré Ždánice. Jedna taková žádost je datovaná 12. října 1650 a směřovala k pardubickému hejtmanovi Pavlovi Gotthelfovi z Freydenberka, aby se přimluvil u pražského arcibiskupa, aby byl do Osic dán kněz Daniel Fridrich Rubeculus. Z tohoto přání sešlo, ale ještě v témže roce byl uveden do Osic P. Jiří Stanislav Carduelis (Stehlík), který administroval také faru ve Starých Ždánicích s filiálním kostelem v Podůlšanech. O 3 roky později jím byla založena matrika, do níž byli prvních 24 let zapisováni pouze pokřtění a poté do ní po 9 let nebylo zapsáno nic. Teprve roku 1686 byly do ní zapisovány křty, sňatky a pohřby z celé farnosti. 23. března 1656 přibyl do Osic P. Jiří Krištof Hájek, který zde působil až do roku 1685 a jeho největší zásluhou se stala zdejší farní škola. V letech 1686-1717 byl osickým farářem P. Jan František Rohan, po němž následovali: P. František Hedl (1717-1720), P. Josef Jan Střelský (1720-1737), P. Josef František Straka (1737-1748, zakladatel pamětní knihy osické farnosti), P. Ambrož Ondřej Tautz (1748-1762) a P. Vít Paulín (1762-1791), za něhož se Osice s celým chrudimským krajem dostaly od pražského arcibiskupství pod královéhradecké biskupství.

Snad za něj nebo za jeho nástupce P. Ignáce Kuchynky (1791-1814) byla dostavěna současná pozdně barokní jednopatrová stavba s trámovými stropy a valbovou střechou, o níž se uvádí pouze to, že pochází z 2. poloviny 18. století. P. Kuchynka se zasloužil nejen o samotnou faru, zejména její fresky a poetické nápisy ve farní jídelně v 1. patře, ale zásobil ji rovněž množstvím našich i cizojazyčných spisů, díky nimž měl na svou dobu až nevšední znalosti. Stejně tak byl velkým lidumilem a podporovatelem zdejšího pokrokového učitele Dominika Škroupa. Z dalších osických farářů jmenujme: P. Tadeáše Antonína Želízka (1815-1827), P. Matyáše Brudnu (1827-1837), jenž založil roku 1836 Knihu pamětní beneficia Vosice, P. Jana Řepku (1837-1858), P. Josefa Černého (1861-1867), P. Františka Nováka (1868-1884), P. Františka Šinkoru (1885-1902), P. Josefa Krajíčka (1903-1916), P. Josefa Jílka (1916-1936) a P. Františka Lukše (1937-1955), po jehož smrti začala být fara administrována z Dobřenic. Ohledně posledně zmíněného nesmíme opomenout též to, že se zachoval po únoru 1948 jako hrdina, protože roku 1949 přečetl ve zdejším kostele komunisty zakázaný pastýřský list, který protestoval proti likvidaci nejen náboženských svobod, a v následujících letech navíc nedocházel na politická školení a besedy, jež všem kněžím pořádala KSČ.

Změna tudíž zasáhla i samotnou faru, jež prošla již v roce 1925 drobnými opravami. Vlastníkem objektu se stal MNV, takže sál v patře byl používán jako učebna a v přízemí byl umístěn byt tajemníka MNV. V letech 1966- 1968 proběhlo zrestaurování malovaných stropů a nástěnných maleb (Arnošt Zvolenský a František Sedlák) v 1. patře v místnosti bývalé farní jídelny, kde byla roku 1969 umístěna pamětní síň Františka Škroupa, jež byla v roce 2001 obnovena. S osobou tohoto skladatele je objekt spojen ještě jednou věcí, za děkana Ignáce Kuchynky (1791-1815) docházel na faru malý František, který při různých domácích slavnostech koncertoval na flétnu.

Na závěr dodejme, že farní areál sestává navíc z barokní vjezdové brány, u ní vezděného kamenného smírčího kříže, velkého hospodářského dvora s kamennou sýpkou a výklenkové kapličky, která se nachází v ohradní zdi farní zahrady. Od 22. ledna 1964 je budova památkově chráněna, zejména kvůli zachovaným interiérům s nástěnnými malbami z konce 18. století. Přitom nikdo by při pohledu z ulice nehledal v této až fádní budově jakýkoliv umělecký poklad.