Zájezdní hostinec v Probluzi

Zdejší zájezdní hostinec by měl mít podle lidových vypravování až středověký původ, ale když nahlédneme do berní ruly z roku 1654, tak jsou zde uvedeni pouze 4 sedláci, 5 chalupníků, 5 rozbořených a pustých statků a 1 stejně vypadající chalupnická živnost. U nikoho není poznámka, že by byl krčmářem či hostinským. Z toho můžeme uvažovat, že ve vsi vznikl hostinec až na přelomu 17. a 18. století, což bychom mohli odvodit též od jeho původní podoby, kdy vypadal značně stejně jako rodný dům Václava Hanky v Hoříněvsi. Dalším nepřímým důkazem by mohlo být to, že v kupních smlouvách nebo v dědických vyrovnáních není hostinec v Probluzi do té doby zmíněn, ale na jeho místě už něco stálo, což můžeme vidět z I. vojenského mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikace z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c095).

Kdy tu tedy přesně vznikl hostinec, tak to se stěží někdy dozvíme. Podle nálezu jednoho trámu, na němž byl uveden letopočet 1802 a jméno stavitele, můžeme uvažovat, že tehdy de facto vznikl současný objekt, který později prošel mnoha úpravami (podle číslování však musel být mnohem starší a existovat již v 90. letech 18. století, ale ještě v roce 1799 je jeho vlastník Josef Srdínka veden jako pouhý chalupník; totéž se děje i později, kdy je psáno u vlastníků čp. 13, že byli chalupníky nebo zemědělci, takže pokud hostinec již tehdy existoval, tak nebyl hlavním zdrojem příjmu, nýbrž jen přivýdělkem). V té době tudy jezdily povozy s řepou do sadovského cukrovaru, takže o zákazníky nebyla nouze. Stejnou cestou se vozilo i potřebné uhlí a opačným směrem naopak výrobky cukrovaru. Roku 1824 náležel objekt Janu Brzickému, což vidíme i z indikační skici stabilního katastru, a v roce 1866 Josefu Sehnoutkovi, který se oženil s dcerou předchozího vlastníka Annou a jako šenkýř byl zmíněn teprve roku 1852. Během bitvy na Chlumu se usídlil v hostinci saský štáb, díky čemuž byl hostinec poškozen, ale narozdíl od jiných budov nevyhořel. Štít však byl plný kulek a střepin. Z téže doby je rovněž vyprávění, že se v zahradě hostince nacházela stará jabloň, jež svým kmenem zachránila jednomu rakouskému důstojníkovi život, když schytala střepiny vybuchlého granátu za něj.

Později se dostal hostinec do rukou rodiny Pázlerovy, nejprve šlo o Hynka Pázlera (okolo roku 1886) a po něm nastoupil syn Josef Pázler, který v roce 1902 zasedl do 1. dozorčí rady místního spořitelního a záložního spolku a byl příznivcem různých národních spolků, na jejichž činnost vybíral v hostinci příspěvky a ty vždy doplnil nějakou tou korunou ze svého. V hostinci měla svoji spolkovou místnost též místní Čtenářsko-hospodářská jednota, jež se 30. května 1898 zasloužila až o monstrózní oslavu 50 let od zrušení roboty. V roce 1910 došlo k rekonstrukci a přístavbě hostince, kdy byl objekt obezděn a k tomu získal onou přístavbou lednici, kuželník, záchody ve dvoře a sál, v němž se nejen tancovalo a hrálo divadlo, ale také tu cvičili zdejší sokolové. V té době byl již hostinec pronajímán, např. o 4 roky později ho měl v nájmu Václav Hušek. Roku 1929 převzal hostinec a rolnickou usedlost čp. 13 František Budínský, zeť Josefa Pázlera. V roce 1931 byl do objektu zaveden elektrický proud. O 8 let později provozoval hostinec Josef Hroch. Roku 1951 došlo k vyvlastnění hostince a jeho řízení převzala Jednota, jež se stala též jeho majitelkou.

Od 3. května 1958 byl veden za chráněnou památku, ale do státního seznamu kulturních památek byl zanesen až 22. ledna 1964, i když již tehdy šlo o pouhý fragment původního hostince - dřevěné podloubí se 2 sloupky a přístřešek nad ním s prkenným štítem před vchodem do objektu. Když přišly události Pražského jara v letech 1967-1968, byl hostinec dokonce nabízen původním majitelům zpět. Ti to však z pochopitelných důvodů odmítli, a to nejen kvůli tomu, že objekt chátral a nebyla mu věnována žádná velká péče. Koncem prosince 1976 málem hostinec vyhořel, když se vzňala část podkroví, ale díky včasnému zásahu se nic závažného nestalo. V roce 1990 byl hostinec v příšerném stavu navrácen v rámci restitučního zákona Rostislavu Ševčíkovi.

Ten kvůli tomu požádal roku 1995 o zrušení památkové ochrany, k čemuž došlo až 23. března 2006. Zároveň se pustil do rekonstrukce, během níž např. nahradil roubení zděnou částí a nechal zhotovit i novou střechu. Však mu kvůli tomu mnozí spílali, dokonce v některých periodicích, navíc byl pokutován, ale člověk ho dokáže pochopit. Nejprve mu hostinec seberou, pak zničí a vyhlásí památkou, aby ho navrátili a díky památkové ochraně torpédovali jak jen mohli, když se snažil dát objekt dohromady. Památková ochrana se dnes stala spíše nebezpečím než pomocníkem při zachování různých vzácností po našich předcích. Tam, kde by zasáhnout památkáři měli, tak mnohdy nečiní a naopak. Příkladů po celém kraji je až příliš. V roce 2008 byla dokončena fasáda a další úpravy domu. Pokud však vejdeme do interiéru, tak se zde dochovalo docela dost, že si člověk může připadat jako kdesi v muzeu nebo pamětní síni. Za návštěvu tento objekt stojí, a to nejen kvůli občerstvení. Více o dřívější památkové ochraně objektu lze nalézt zde: https://pamatkovykatalog.cz/zajezdni-hostinec-18574360.